Césarovo dědictví

Před deseti lety zemřel francouzský sochař César a doposud není jeho pozůstalost uzavřená kvůli zmizení některých jeho děl a padělkům, které se objevily na trhu. Jak jeho družka, tak policie a daňový úřad se nemohou dopočítat zmizelých soch.

V současné době probíhá v pařížské Fondation Cartier retrospektivní výstava, která nabízí ke shlédnutí dílo tohoto průkopníka Nového Realismu, od jehož smrti se táhne spor o dědictví. Každým dnem přibývá nová epizoda : zmizelá díla, padělky, traktace v zákulisí obrovských daňových podvodů. César začal velice brzy zpracovávat železo ; vytvářel z něho nejrůznější figurální kompozice. V roce 1960 jeho Komprese vzbudily skandál na pařížském Květnovém salonu. O pět let později se César orientoval na Lidské otisky a šokoval publikum svým obrovkým Palcem. V roce 1966 začal s polyuretanovými houbami, které nafukoval do monstrozních rozměrů. Jeho tvorba prošla ironickými obnovami, které šly ruku v ruce se svobodným duchem doby.

Plnovous a neodmyslitelné cigáro, to byl obraz umělce, který se rád ukazoval na místech rezervovaných bohaté smetánce : městečko Vence na jihu Francie, pařížský hotel a bar Lutetia, a v nejdražších pařížských restauracích. Snad protože poznal v dětství bídu, vyhrazoval si podivné chování. Když mu byl jako omylem předložen účet, dělal, jakoby si zapomněl peněženku. A když si v posledních letech života toužil dát do pořádku inventář svého díla, sdělil mu Jean Clair, tehdy ředitel Picassova muzea v Paříži : « Jsi sám sobě největším nepřítelem ». V roce 1997 se upustilo od projektu Césarova muzea v Marseille. Pět let předtím, podepsal sochař smlouvu s městem, kterému přislíbil 187 děl v hodnotě 27 milionů eur. Tato kolekce měla obsahovat to nejdůležitější z Césarova díla : originály a také bronzové odlitky. Bohužel je neměl stále k dispozici a když, tak neodolal pokušení je prodat. Nechával odlévat a pak prodával i poslední možný dvanáctý, mezinárodně povolený odlitek. Často docházelo k odlití třináctého, který signoval jako « muzejní exemplář » a nebo i « originál ». A do muzea se nedostalo jediné dílo. V Marseilli se vystřídali radní a sama radnice měla jiné priority. Umělec měl též jiné starosti poté, co se seznámil o 45 let mladší ženou, Stephanií Busuttilovou a ve svých 75-ti letech začal mluvil o novém sňatku. V roce 1977 založil ateliér (SCAC = Société civile d’atelier César), který měl mít na starosti veškerou evidenci jeho díla. Zpochybnil také dar, kterým chtěl obdarovat město Marseille soudíc, že by šlo o dar příliš velkorysý. Nakonec bylo vše oficiáně zrušeno.

César se ocitl se svými nelegálními třináctými odlitky označenými jako « muzejní exemplář », tedy neprodejnými. Na konci roku 1997 se vypravil do své slévárny v Normandii, kde během čtyř dnů horečnaté práce « zrevidoval » všechny odlitky označené jako « muzejní exemplář », tak, že tento název vybrousil. Tu odřízl kousek, jinde ho zase přidal a vznikly tak nové sochy. Stejně tak učinil i s odlitkem Fanny Fanny patřícím slévárně, který přejmenoval na Tétés, z Grande Rambo se stal Výkřik a Patins de Gilles se přeměnil na Lélia. Měl na to právo , ale výsledkem je, že z jednoho díla udělal několik variant u kterých je obtížné mluvit o originalitě a umělecké poctivosti.

Na podzim roku 1998 se zdravotní stav Césara, postiženého rakovinou, rapidně zhoršil. Zemřel 8.prosince ve věku 77 let, přenechávaje své milence Stephanii právo dohlížet nad celým svým dílem a zanechávaje jí polovičku majetku ; zbytek pak rozdělil mezi svou dceru Annu a manželku Rosynu.

První skandál nastal již v roce 2001, kdy se na Azurovém pobřeží objevili obchodníci s uměním, kteří rozprodali na tisíc padělků Césarových soch. Všechny padělky byly vybaveny razítky, odlitky byly očíslované a každý z nich měl svůj certifikát. Stephanie Busollitová zapřela při výslechu jakoukoli účást na obchodu s těmito falzy. Jedna sochařova přítelkyně vysvětlila, že se sama nechala nachytat, protože falza se od originálů vůbec ničím nelišila a navíc se nikdy předtím žádná falza na trhu neobjevila.

Po Césarově smrti se o něho začal zblízka zajímat daňový úřad a již v červnu 2001 konstatoval první nesrovnalosti. Také policie zjistila, že zmizelo 175 děl, z toho jich 60 bylo počítáno jako « dary ». Ale daňový úřad trvá na čísle 227 a protože se domnívá, že některá díla mohla být tajně prodána, navrhl tedy druhé sčítání. Konečná suma mezi třemi dědici přesahuje 60 milionů eur ! Po dohodě s ministerstvem Rozpočtu byla částka zreduována na pouhý 1 million Eur. Bídná sumička z tak obrovského dědictví.

To neznamená, že je všechno vyřešeno, protože s výší dědické daně musí ještě souhlasit Césarova rodina, uvnitř které přetrvávají největší spory. Když se Césarova dvera a její matka dozvěděly od daňového úřadu o ztrátách z pozůstalosti, podaly žalobu na neznámého pachatele.

Jmenovaná expertka, Denyse Duranová-Ruelová, udělala vše pro to, aby se počet zmizelých děl snížil na třicet. Přiznává, že se nechala přesvědčit Stephanií Busottilovou o přátelských darech aniž by tato ovšem uvedla jména obdarovaných. Busottilová tvrdí, že umělec mohl nechat některá ze svých děl v restauracích nebo palácích, které hojně navštěvoval. Mezi hledanými díly je také Komprese ZX s volantem vlevo. Alain-Dominique Perrin, President Fondation Cartier a přítel Stéphanie Busuttil a Césara, a zároveň vykonavatel závěti se dobrovolně přiznal k tomu, že mu umělec před smrtí daroval jeden odlitek této sochy « jako dík za to, co všechno učinil pro jeho dílo », stejně je tomu u kritičky umění Catherine Milletové, která pozvala Césara na benátské Biennale v roce 1995, kde byla kurátorkou francouzského pavilonu.

Milánská Suita, ve které se nachází patnáct odlitků kompresí Fiata z roku 1998, je příkladem chaosu ve věci dědictví. Stéphanie Bussottil trvá na tom, že umělec, několik dní před svou smrtí, jich deset (v částce deset milionů Eur), daroval řediteli italského podniku, který pro Césara realizoval komprese, další daroval své vlastní nadaci a další pak nejmenované osobě. Tři zůstávající odlitky jsou podle ní součástí dědictví. Problémem však je, že umělcova dcera a dědička Anna říká, že nemá tušení, co se s těmito třemi odlitky stalo. Policie zůstává velice skeptická před tímto « náhlým návalem velkorysosti tohoto zvlášt skoupého člověka ».

24. prosince 2004 policie vydala zprávu, ve které přímo obviňuje Stéphanie Busottilovou « ze záhadného zmizení víc než poloviny dědictví ». Ve zprávě je zdůrazněn její « daňový podvod, zatajení majetku, chyby v inventáři atd. » Policie tvrdí, že Stéphanie Busollitová si hraje na « roztržitou umělkyni, která vědomě okradla dědictví o více než 200 děl. »

Jako na divadle : soudkyně Sylvia Caillardová nebere vůbec v potaz výsledky šetření policie a uspokojuje se vysvětlením Stéphanie Busuttilové, podle níž chybí v pozůstalosti pouze 38 nedůležitých děl. Soudce uzavřel aféru 20. října 2006 s tím, že « může pokračovat, pokud by se objevila nová svědectví. ».

« Záležitost je uzavřena » , konstatuje Césarova přítelkyně Stéphanie Busottilové. Zbývá než přesvědčit daňový úřad a sochařovu dceru Annu, která je stále bez zpráv o nejdůležitějších dílech svého otce : o originálu Fanny Fanny a šest metrů vysokého bronzového Palce.